Hlavní strana

Flavius Aetius

Vojevůdce, který na čas oddálil zánik Západořímské říše, se narodil kolem roku 395 n.l. Svoji vojenskou kariéru začal jako člen osobní císařské stráže, ovšem již ve svých 14 letech je nucen žít jako rukojmí u vizigótského náčelníka Alaricha a později u Hunů. Není pochyb o tom, že se mu tento pobyt v pozdějších dobách vyplatil. Po svém návratu úspěšně stoupal po žebříčku vojenských hodností, a když se roku 424 objevil v Itálii uzurpátor císařského trůnu Joannes, vydal se právě k Hunům zverbovat vojsko, se kterým by povstalcům přispěl. Podařilo se mu shromáždit "menší" soukromou armádu o 50 000 mužích, ale přišel příliš pozdě-Joannes byl již poražen. Aetius použil svých mužů jako diplomatického prostředku a přesvědčil matku císaře Valentiniana III. Placidii (která svého syna víceméně ovládala), aby ho přijala do svých služeb jako vrchního velitele vojsk Galie. Tam upevnil svojí moc v několika bitvách s Vizigóty-roku 425 porazil Alarichova syna Theodoricha I. a odrazil několik kmenů, které se snažily do Galie proniknout.Placidie, matka Valentiniana III....

Roku 427 se Aetius znesvářil s africkým správcem Bonifatiem, což vedlo k vypuknutí války mezi těmito dvěma muži. Bonifacius získal přízeň Placidie a když Aetius roku 431 zamířil z Galie na jih, setkali se oba v bitvě u Ravenny. V té Bonifacius sice zvítězil, ale byl smrtelně zraněn a zakrátko zemřel. Aetius se uchyluje k Hunům, ale za pár let poráží Bonifaciova zetě a obnovuje si tak Placidiinu přízeň. Je jmenován konzulem a se svým vojskem, složeným z najímaných Hunů a Alanů, opět získává Galii. Následuje řetězec bitev s kmeny a národy, které se snaží získat něco z římského panství - roku 436 poráží Burgundy při pokusu o obsazení Provence, v několika bitvách, mimo jiné i na řece Sommě, vítězí nad Franky, kterým ale raději uděluje území severně od této řeky.Valentinianus III., Aetiův císař...

Když ale roku 450 umírá francký vládce Chlodonius, vypuká spor mezi jeho dvěma syny. První, Merovej, poslal žádost o pomoc Aetiovi, druhý hunskému králi, kterým nebyl nikdo jiný než proslulý Attila. Ten roku 451 překonal Rýn a s armádou o 200 000 mužích tvořenou Huny a také mnohými germánskými kmeny vyplenil severní Galii. Dle legendy byla jen Paříž ušetřena, a to na prosbu sv. Jenovefy. Aetius proti Attilovi vytáhl s vojskem římsko-galských legií a jezdectva. Přidal se k němu i Theodorich a Merovej se svými Franky. Podařilo se mu osvobodit obléhaný Orleáns a k rozhodujícímu střetnutí došlo v červnu 451 v bitvě na Katalaunských (přesněji Mauriackých) pláních (či polích).

Attila vyrazil ze svého tábora, chráněného vozovou hradbou, až odpoledne, aby v případě porážky zdržela jeho nepřátele v pronásledování tma. Bitva začala pokusem obou stran o obsazení kopce nad planinou; Aetius dosáhl vrcholku první a jeho lehká pěchota donutila střelbou Huny ustoupit. Ti ale, povzbuzeni Attilou samotným, vyrazili brzy do útoku. Tak se strhla strašlivá řež, jedna z největších a nejkrvavějších bitev v dějinách Evropy. V boji byl snad vrženým oštěpem (či úkladem Římanů) zabit Theodorich, jeho smrt Visigóty rozzuřila a ti se vrhli plnou silou do boje a rozsekali levé křídlo Attilových vojsk. Zbytek hunsko-germánských vojsk se dal na ústup a Attila, ačkoliv sám zraněn, našel s nimi útočiště ve svém táboře. Mezitím již zapadlo slunce a situace se stala nepřehlednou; Attila udržel tábor, zatímco další zbytky jeho vojsk se snažily ustoupit a mezi nimi a Aetiovými vojsky propukaly šarvátky. Po rozednění bylo patrné, že Attilova tábore nebude moci být dobyto bez vážných ztrát, pokud vůbec. Aetius, který se obával nárůstu moci Vizigótů a Franků v případě zničení Attily, varoval Theodorichova syna Thorismunda před možným povstáním jeho mladšího bratra a přesvědčil ho tak k odchodu. Sejně si vedl i s franckým vládcem. Attila tak dostal možnost ustoupit ze svého tábora za Rýn.Attila Hun, smrtelná hrozb římského světa....

Když tak učinil, rozhodl se pomstít za svou porážku v Galii, a to tažením do samotné Itálie. V bitvě na Katalaunských polích utrpěl sice hrozivé ztráty, ale když dalšího roku vpadl přes Alpy do severní Itálie, nenašel Aetius prostředky se mu postavit. Attila vyplenil města v Pádské nížině, ale přes Pád se mu nepodařilo dostat (někteří tvrdí, že podařilo), neboť přechody přes něj obsadila Aetiova vojska. V armádě Hunů propukla morová epidemie a z Východořímské říše přišla značná pomoc (konstantinopolský císař se s Attilou neměl příliš rád). Attila pak z Itálie ustoupil, prý ho k tomu přesvědčil sám papež Lev I., ale zřejmě by tak musel učinit sám. Následujícího roku pak tento mocný Hun zemřel. Buď ho o svatební noci zavraždila jeho manželka nebo dostal mrtvici a nakonec je možné, že se v opilosti zadusil vlastní krví, která mu tekla z nosu. Ať tomu bylo jakkoliv, obě říše římské si mohly odechnout, neboť hunský stát se tímto zhroutil.

Aetius, v té době nejmocnější muž západního světa, se však stal nepohodlným, hlavně svému císaři Valentinianovi, neboť se spíše stavěl na stranu lidu a senátu. Při osobním setkání roku 454 císař Aetia Flavia zavraždil vlastní rukou. Tak zemřel poslední muž, který byl schopen udržet moc alespoň v západní Evropě v rukou jedné říše a jediného muže. Ačkoliv se jeho vojsko spíše podobalo žoldnéřským armádám Kartagince Hannibala než Římana Publia Scipiona Africana, dokázal vítězit stejně dobře, jako jeho předchůdci. Avšak i jako diplomat slavil úspěch. Dovedl mistrně využít tehdejší situace a přicházejícího feudalismu k vlastnímu úspěchu. Po něm se říše změnila v zmírajícího tvora; Valentinianus byl zavražděn Aetiovým přítelem a o 20 let později padl Řím do rukou Germána Odoakara. Ten se již nestal císařem a symboly vlády poslal do Konstantinopole. To byl úplný konec...

Zpět

Hlavní strana