Episoda druhá
Tažení Dareia I.

I.

Maloasijští Řekové - Iónové - se dostali pod svrchovanost Perské říše již za vlády Kýra Velikého. Nežilo se jim špatně, neboť jejich města ležící na pobřeží byla rušnými obchodními středisky a měla svou vlastní nezávislou samosprávu. Když se však dostal k moci Dáreios I., začala se řecká města cítit omezována ve svých právech a svobodách. Věci došly tak daleko, že mílétský tyran Aristagóras vyprovokoval povstání, které se rozlilo po celé Iónii. Povstalcům se dařilo; roku 498 obsadili velké perské město Sardy, které však vzápětí lehlo popelem při neúmyslně založeném požáru. Řekové se ve zmatku dali na ústup, ale perská armáda je dohnala a u Efesu zcela rozprášila. Peršané pak spojili všechny své síly a vytáhli na Mílétos, město, které považovali za hlavní příčinu vzpoury. Aristagóras byl tou dobou již mrtev. Řekové pochopili, že se na pevnině Peršanům postavit nemůžou a jali se shromažďovat loďstvo u ostrova Ladé, nedaleko Mílétu, aby odrazili blížící se perskou flotilu, zatímco obyvatelé města se měli bránit obležení.

Řeckých lodí se shromáždilo na tři sta padesát, hlavně z Mílétu, Samu, Tiréné a z ostrova Chios. Nicméně Řekové nebyli ani tváří v tvář smrtelnému nebezpečí schopni pevně se semknout dohromady. Jako velitele své flotily zvolili Fókajce Dionýsia, který sice vystrojil pouhé tři lodi, ale svými řečmi ve válečné radě vzbudil velkou důvěru. Každý den pak nutil Řeky cvičit. Učil je prorážet bitevní linii, přerážet vesla nepřátelské lodi, útočit klounem i bojovat na palubě. Když pak měli muži po týdnu svá zpohodlnělá těla v jednom ohni a dlaně rozedřené do krve, odmítli se náročnému výcviku dále podrobovat. Když to spatřili námořníci ze Samu, kteří patřili k nejlepším v celém loďstvu, pochopili, že Řekové nemůžou vyhrát a budou poraženi, dříve či později. Přijali proto výzvu perských velitelů, kteří slíbili, že životy i majetky těch, kteří opustí bitevní pole, budou zachovány. Když tak došlo k této zradě, přestali se Peršané obávat boje a hned nazítří vypluli s loděmi v bitevním šiku. I Řekové se seřadili k bitvě a zamířili proti nepřátelům, odhodláni vybojovat svou svobodu.

Ještě dříve, než se k sobě lodě letící po hladině jako vítr dostaly, otočili se Samští pryč od spojenců, napnuli plachty a zamířili do svých domovů. Jedenáct ze šedesáti lodí, které tam měly, však odmítlo zradit svou vlast, zůstaly, bojovaly a jejich posádky do jednoho muže padly. Zbytek Řeků se pustil do boje, ale když Lesbané viděli, že většina Samských utíká, následovali je ve vší svornosti. Pak už se dala na útěk většina řeckého loďstva a dílo zrady bylo dokonáno. Z těch, kteří zůstali, si nejstatečněji vedli Chijští. Se svojí stovkou lodí bojovali do posledního dechu a když už je nepřátelé počali obkličovat, odpoutali se a zamířili pryč. Zatímco na vodní hladině zoufale kličkovaly poslední řecké lodě, moře vyvrhávalo na milétské pobřeží trosky a lidská těla.

Co se týče Dionýsia, ten v boji vytrval a zajal tři lodě nepřátel, přičemž několik dalších potopil. Když spatřil, že je bitva ztracena, prorazil mezi nepřáteli na volné moře a odplul ke břehům Foinikie, kde si chvíli úspěšně vedl jako pirát, načež odplul na Sicílii, kde pak přepadal lodi Kartáginců a Erusků, nikdy však Řeků.

Mílétos zanedlouho padl a jeho obyvatelé byli vystěhováni. I ostatní maloasijská města se dostala pod správu sardského satrapy. Pokud se Peršanům nevzdala, byla potrestána mečem a plamenem. tak skončil odboj Iónů, ale války Řeků a Peršanů teprve začaly. Byly to Athény, které poskytly Iónům pomoc, a byly to Athény, na které se teď zaměřil spalující pohled perského Velekrále.

II.

Čas pokročil o dva roky. Král Dáreios Veliký očekává zprávy od vojevůdce Mardonia, kterého vyslal do Řecka, aby potlačil vzpurné státečky, které odmítly darovat Velekráli zemi a vodu, a tím se podřídit jeho svrchovanosti. Cesta z Thrákie do Sarda ze Sard do Persepole je dlouhá, ač vede po dlážděných silnicích a vysokých mostech. Konečně se ozývá hluk přede dveřmi, ty se otevírají a dovnitř vbíhá posel. Jediný pohled do jeho tváře prozrazuje Dáreiovi vše. Perskou výpravu postihlo neštěstí, které nemělo obdoby. Když obrovská flotila dopravující pozemní vojsko obeplouvala mys Athos, strhla se znenadání strašlivá bouře a lodě vrhla na skály a rozdrtila je jako skořápky. Lodě, které se zachránily, byly zle poničené a další plavby neschopné. Mardonios musel zamířit zpět.

A další dva roky zabralo, než postavil Dáreios novou armádu a vystrojil své lodě. Po celém pobřeží pod vládou Peršanů se do šesti set lodí nalodilo na sto tisíc mužů, desetina z toho byli jezdci. Velení dostali tentokráte dva vojevůdci, Datis a Artafernes. Od Mílétu, kde se loďstvo shromáždilo, zamířili k Athénám, které považovali za největšího nepřítele. Cestou ještě dobyli a vyplenili Naxos a Eritreu.

V Řecku zatím vyzváněli na poplach. Athéňané zoufale sháněli pomoc proti nepříteli, ale mnoho spojenců nepřišlo; Sparťané a jejich sousedé slavili svátky a měli zapovězeno táhnout proti nepříteli. Nakonec tedy dorazil jen tisíc ozbrojenců z Platají, které byly vždy blízkým spojencem Athén, a počet řeckých těžkooděnců se zaokrouhlil na deset tisíc. Vrchní velení měl na starosti Kallimanchos, ale střídal se v čele armády se svými podřízenými generály. Mezitím se perské vojsko přiblížilo k řecké pevnině. Tam se rozdělilo na dvě části. První se vylodila a postavila tábor nedaleko pobřeží u říčky Marathonu; tam čekali i Řekové. Druhá odplula a hodlala obeplout Attický poloostrov, aby zaútočila na Athény od jihu. Řekové byli vyděšeni velikostí armády nepřítele a nemohli se dohodnout, co učiní. Část navrhovala okamžitý útok, část vyjednávání, část ústup do Athén, ale nikdo nemohl ostatní přesvědčit, a tak se mezi sebou výmluvní Řekové hádali a hádali. Přítrž tomu učinil až Kallimanchos. Když zavládlo ticho, promluvil Miltiadés z Athén. Navrhl okamžitý útok, dokud je Peršanů jen polovina, a zdůraznil, že jízda, které se Řekové tak obávali, se z převážné části nachází na lodích, které obeplouvají Attiku. Jeho řeč získala podporu, a když s ní souhlasil i Kallimanchos, byla věc rozhodnuta. Řekům byl dán rozkaz připravit se pro další den.

Nedlouho poté, co ráno vyšlo slunce, byli již Řekové přichystáni. Pomalu a slavnostně se vystrojili svými těžkými bronzovými krunýři, chrániči holení a přilbami. V jedné ruce sevřeli kopí a ve druhé štít. I Peršané už počínali řadit vojska k bitvě a jejich počet vzbuzoval v Řecích strach. Když vyrazily řecké oddíly z tábora, neseřadily se rovnoměrně na všech stranách, jak bylo obvyklé, ale pod vedením Miltiada se roztáhli do stejné šířky, jakou měl šik perský, a oslabili svůj střed jen na několik řad, kdežto křídla posílili. Takto pak vyrazili proti nepříteli, který byl překvapen, jak malé vojsko se proti němu chystá útočit. Lučištníci založili šípy do tětiv a čekali, až se Řekové přiblíží. Pak vystřelili salvu, která připomínala obrovská hejna ptáků, ženoucích se vpřed. Řekové nastavili k obraně své štíty a dali se do běhu. Když dopadla salva, pár mužů padlo, ale řecká brnění byla pevná a perské šípy nenapáchaly zdaleka takové škody, jak bylo očekáváno. Pak se z úst řeckých hoplítů ozval strašný řev, který přehlušil i zvuk srážky obou vojsk. Na obou křídlech stáli proti Řekům jen lehkooděnci a byli náporem kovového příboje doslova smeteni. Ti, co byli vpředu, se dali na útěk, ale naráželi do svých spolubojovníků a byli pobíjeni po stovkách. Křídla se zhroutila a prchala zpátky k lodím.

Ve středu bitvy byla situace jiná, jednak proto, že zde byli řecké řady nejtenčí, jednak proto, že tady také bojovali Peršané a Sakové, nejlepší bojovníci ve vojsku. Řekové byli dokonce zatlačeni zpět a jejich linie se počínala lámat, ale to už do boků a týla Peršanů vrazila obě vítězná řecká křídla. Rázem se situace obrátila. Perští bojovníci se dali na útěk, ale byli namačkáni na sebe a utíkat mohli jen úzkou mezerou, takže mnozí z nich byli ušlapáni vlastními spolubojovníky. Ostatní byli pobíjeni a ti, co se vzdali, odvedeni do řeckého tábora. Nakonec už prchalo všechno, co ještě z perského vojska mohlo utíkat, a u lodí se rozhořel lítý boj. Voda na mořských mělčinách se zbarvila do ruda a zaplnila se mořskými těly. Nakonec se podařilo Peršanům v rychlosti odplout od břehu, přičemž ztratili sedm lodí. Na pevnině zůstalo v bitvě na šest tisíc mužů, kteří buď leželi na poli v krvi, nebo byli zajati. Řeckých těžkooděnců padlo 192, mezi nimi i Kallimanchos.

Řekové ale neměli čas, aby oslavovali své velké vítězství. Věděli, že druhá polovina perského loďstva obeplouvá Attiku, aby napadla Athény. Jak jen to šlo, sebrali se a šíleným pochodem dorazili k Athénám ještě téhož dne, ještě dříve, než Peršané. Ti připluli zanedlouho, ale když spatřili řecké vojsko tábořit u Athén, chvíli přejížděli sem a tam a nakonec zamířili zpět. V tu chvíli zavládlo v Athénách nadšení. Svobodné Řecko bylo zachráněno! Málokdo ale dobře odhadl moc perských Velekrálů. Málokdo pochopil, že vítězství u Marathonu, jakkoliv nečekané a slavné, je jen dočasné.

Zpět