Episoda třetí
Tažení Xerxa I.

I.

Vítězství u Marathonu  povzneslo Řeky na místo prvního nepřítele Persie. Král Dáreios počal ihned chystat další tažení, tentokrát ještě silnější, které mělo spláchnout řecká městečka jako smetí. Uprostřed těchto příprav sice zemřel, ale jeho nástupce Xerxes zdědil jeho cíle a věděl, že pro udržení perské prestiže je nezbytné, aby bylo Řecko podmaněno. Když se pak roku 480 př.n.l. vydal pěšky ze Sard s nespočitatelným vojskem na západ, roztřásli se Řekové strachy a rychle svolali sněm na ostrov Isthmos, aby se dohodli na dalším postupu. Bylo určeno, že vojskům Velekrále se postaví jednotky vedené spartským králem Leonidem a zatarasí Thermopylskou soutěsku. Měli tak získat čas, aby se celé Řecko stihlo připravit k boji.

Leonidas tak vyrazil ze Sparty se třemi sty muži coby pouhá předsunutá jednotka. K průsmyku se sešlo také 2000 mužů z arkadského kraje, 700 z Peloponésu, stejně tolik thespijských a k tomu 400 Thébanů. Ty vzal s sebou Leonidas spíše jako rukojmí, neboť Théby se nezdály být nenakloněny perskému zlatu. Thermopylskou soutěskou vedla cesta do Attiky a k Athénám. U prvního zúžení se cesta oddělovala od pobřeží a stoupala vzhůru do hor, kde stála stará zeď. Právě tam zaujali postavení Řekové. A spojenecká vojska nečekala dlouho. Brzy se na obzoru objevila mračna prachu a pomalu se přibližovalo cosi, co připomínalo obrovského černého hada. Perská armáda stanula před soutěskou.

Perský král vyslal vzkaz hrstce obránců, která vyspravovala zeď v soutěsce s výzvou, aby složili zbraně a odešli. Na výzvu nikdo neodpověděl. Posel spatřil jen muže, kteří se cvičili v boji. Vrátil se bez odpovědi. Mezi Řeky však zavládly obavy z boje. Když jeden z bojovníků vyprávěl, jak bojují Peršané, tvrdil, že vystřelují mračna šípů, která zastíní slunce. Jeden ze Sparťanů na to odvětil: "Konečně dobrá zpráva. Zakryjí-li Peršané slunce, budeme s nimi moci bojovat v chládku."  Když se pak perští poslové vrátili a požadovali, aby Řekové složili zbraně, odpověděl jim Leonidás, aby si pro ně Xerxes přišel. Tato rozhodnost udržela Řeky pohromadě, neboť každému bylo jasné, že teď už není východiska z bitvy a že Sparťané rozhodně zůstanou.

Xerxes zavelel k útoku dalšího rána. Jen malá část perské armády, kontingenty z Médie, se dala do pohybu, a přesto se pod nohama vojáků chvěly skály, jako by přišlo zemětřesení. Sparťané vstali toho rána brzy. Chvíli cvičili, a když spatřili nepřítele, jak se žene kupředu, zvedli těžké bronzové štíty, uchopili svá kopí a zatarasili thermopylskou soutěsku v nejužším místě, Prostřední bráně. Médové se přiblížili a čekali. Zdálo se jim podivné, že taková hrstka vojáků dosud tvrdošíjně zůstává na místě, ostatní Řeky, strážící stezky, totiž neviděli. Pak se konečně ozvaly trubky. Země se znovu otřásla a tisíce vojáků vyrazily kupředu. Jejich mohutný křik jako by se ale lámal o mlčící hradbu sparťanských šítů, která se ježila kopími.

Ale Médové běželi dál, stoupali přes kameny vzhůru do průsmyku, až mohli konečně rozeznat žhnoucí oči v řeckých přilbách a spatřit tepání na jejich štítech. Pak to přišlo; zvuk srážejících se štítů a křik a muži padající k zemi a krev na jejich hrudi a tříštící se brnění a smrtonosný svist kopí a mečů a další a další muži běžící, křičící a umírající. Sparťané měli dlouhá kopí, silnou zbroj a těžké štíty. Médové měli štíty ze dřeva a proutí, v rukou meče či krátká kopí, oděni jen v lehká kožená brnění. Padali po desítkách, z části z rukou spartských, z části ušlapáni dalšími, kteří se drali kupředu. Krev stékala po stezce dolů a do rozbouřeného moře.

Nakonec však počali i Sparťané pociťovat únavu z takové řezničiny a Leonidás poslal do boje své řecké spojence, kterým se ovšem vedlo neméně dobře. Strašlivé krveprolití skončilo po poledni. Ti, co zůstali na živu, ustoupili zpět. Raněné ani vzdávající se Řekové nešetřili. Xerxes byl výsledkem boje poněkud rozčilen. Na Médy, kteří byli v boji ve skalách zkušení, bylo až dosud spolehnutí. Nyní si uvědomil, koho proti sobě má. A rozhodl se ukázat svou plnou moc.

Řekové, kteří si sotva stačili vydechnout, vyměnit svá kopí a omýt své údy, které se doslova koupaly v potu a krvi a byly oblepené prachem, spatřili, jak z perského tábora vyráží nové oddíly. Tohle už nebyl dlouhé černý had. Zbroj a zbraně těchto mužů se leskly na slunci, a když pochodovali do boje, zpívali. Byli to nesmrtelní, strážci Velekrále, nejlepší z nejlepších v perském vojsku. Leonidás pochopil, že teď nastane skutečný boj. A proti nejlepším Peršanům se mohli postavit jedině nejlepší Řekové. Leonidás, který předtím jen velel, si teď oblékl bronzové brnění a nasadil přilbu s rudým chocholem a vedl svou osobní gardu do boje. Na ramenou pouhých tří set teď ležel osud bitvy. A v thermopylském průsmyku ležel osud Řecka.

Nesmrtelní již počali stoupat po kamenité cestě k Prostřední bráně. Z pochodu přešli rovnou do útoku. A opět to začalo. Nesmrtelní si byli dobře vědomi, že na nich spočívají zrak i naděje jejich krále, a nehodlali ho zklamat. Nebyli to špatní bojovníci, dosud ještě nikdo neodolal jejich útoku. Boj je nerozhodný; před chvíli tlačili Sparťané Peršany, teď tlačí Peršané spartské. Ale co to? Xerxes vyskočil z trůnu a z úst mu unikl vítězoslavný výkřik. Sparťané se dali na útěk. Klopýtajíce v těžkém odění, prchají vzhůru do průsmyku. Peršané radostně vykřikli. Nesmrtelní vyrazili za prchajícími Řeky. Xerxes zaujímá působivou pózu se zkříženýma rukama. Ano... Nikdo na světě nemůže porazit Nes...

Velekrálův úsměv náhle poněkud ochabl. Sparťané se rázem jako jeden muž zastavili, obrátili se, srazili se k sobě a namířili kopí proti Nesmrtelným, kteří při pronásledování rozpustili formaci, mnozí z nich odhodili kopí a tasili meče, aby mohli Řeky lépe pobíjet. Xerxův zděšený pohled sledoval, jak vlna Sparťanů jednoduše spláchla rozptýlené vojáky, kteří se ani nestihli vzpamatovat. Z bijců se stali pobíjení. Sparťané prošli ještě přes několik dalších řad nepřátel, kteří se ocitli ve zmatené tlačenici. Nakonec se Peršané znovu postavili na odpor, ale to už se Leonidás se svými muži probojoval až k místu, kde stál původně.

Od té chvíle Řekové neustoupili ani o krok a tlačili své nepřátele dolů. Xerxes si uvědomil, že je naprosto zbytečné dále plýtvat svými elitními jednotkami, a nařídil ústup. Zahanbené Nesmrtelné provázel až do tábora vítězný křik Sparťanů. Průsmyk byl jejich. Zanedlouho zahalily bojiště stíny noci. Oba tábory spaly tvrdým spánkem. A mezi nimi spaly tisíce mrtvých mužů. Jejich těla očistil od krve a prachu déšť, který přišel od moře. Jejich pohřebním rubášem byla tma.

Raní slunce spatřilo Řeky, jak očekávají další nápor nepřátel. Ti se skutečně na setkání dostavili. Perští generálové totiž doufali, že budou Řekové včerejším bojem unaveni a dnes se nezmůžou na odpor. Jenže všechny pokusy dobýt průsmyk skončily jako předešlého dne. Jediné, čeho Peršané dosáhli, bylo otupení mečů a kopí Řeků. Když si to uvědomili, pokusili se zničit své nepřítele šípy. Ti se ale stáhli dál do průsmyku, kde byli chráněni skalami. A řecké štíty byly pevné. Peršané pak svoje snažení vzdali a odtáhli do tábora.

Leonidás si konečně mohl dovolit trochu naděje. Ještě v noci dorazili poslové od mysu Artemisia a přinesli vítanou zprávu - řecké lodě zadržely perskou flotilu a nedovolily jí proniknou do úžiny  u Thermopyl a spojit se tak s Xerxovou armádou. Velekrál perský si již začínal dělat starosti, když tu mu pomohla náhoda, která přivedla do perského tábora Řeka Epialta. Ten se velmi dobře vyznal v okolí Thermopyl a znal i malou stezku, po které bylo možno zaútočit do zad Řekům, bránícím průsmyk. A neuplynul dlouhý čas a po stezce vyrazili Nesmrtelní, aby provedli obchvat. Vyrazili zvečera, aby překvapili Leonida s úsvitem.

Ráno ležel v průsmyku zápach smrti, ale horské vrcholky, po kterých vedla cesta, byly klidné. To si alespoň mysleli Fókové, kteří dostali za úkol stezku střežit. Bylo jich kolem tisíce těžkooděnců a stáli na nejvyšším bodě cesty. Příchod Peršanů je překvapil  a k boji se stihli připravit jen na poslední chvíli. Bitva o stezku byla krátká. Fóků bylo příliš málo a Peršané je mohli ostřelovat ze svahů hory. Když Fókové spatřili, že již dlouho nevydrží, ustoupili do kopců. Nesmrtelní se pak už o ně nestarali a co nejrychleji vyrazil dál, neboť již začínalo poledne. Za nimi táhly další a další oddíly Peršanů.

Tou dobou už Leonidás věděl, co se děje. Oznámili mu to přeběhlíci z perského tábora a pak i poslové Fóků. Když se to dozvěděli ostatní Řekové, naléhali na Leonida, aby odtáhl pryč. Ten ale hodlal zůstat, a než aby nutil své spojence, aby padli s ním, raději je propustil domů. Obával se, že by stejně odešli a zaseli tak nesváry mezi Řeky. Všichni tedy vyrazili, aby stihli odejít dříve, než bude průsmyk z obou stran obklíčen. Zůstali jen zmínění Sparťané a Thespijští, kteří se rozhodli zůstat po boku Leonidovi. Celkem jich bylo asi půldruhého tisíce, pouhá hrstka vody proti moři, které je mělo brzy zalít z obou stran.

Xerxes vytáhl z tábora k poledni, aby zaměstnal Řeky na jedné straně. Doufal, že jim Nesmrtelní udeří neočekávaně do zad. Peršany přivítal strašlivý pak rozkládajících se mrtvol. Nicméně až k místu předešlých bojů se nedostali. Řekové totiž, vědomi si neodvratného konce, vyšli na širší místo průsmyku, aby mohli bojovat volněji. Do boje šli s mlčenlivým odhodlání, ze kterého na Peršany padala hrůza. Když zahlédli, jak se prostor za Řeky černá mrtvolami, spatřili, co je čeká. Řekové pak vyrazili. Přestože jich bylo málo, neprolomili Peršané jejich řady svým náporem, a potom se rozpoutala nepřehledná řež, trvající několik hodin.

Nejdříve šli proti Řekům nevycvičení sedláci a pastevci z horských krajů. Jejich úkolem bylo nepřítele unavit. Když už měli Řekové zlámaná kopí a jejich paží se zmocňovala malátnost, nastoupili perští vojáci a šlechtici. Řekové se kolem sebe oháněli meči i štíty, a když je nepřátelé zavalili, bojoval i holýma rukama a zuby. Bylo to strašné krveprolití, neboť Řekové nedbali, zda je někdo obklíčí, a bojovali se slepou statečností, která překonávala všechny divy. V tom boji padl Leonidás a kolem se rozhořel zápas o jeho mrtvolu. Stáli tam Sparťané a proti nim ti nejlepší z perských šlechticů. Mnoho jich tam padlo, mezi nimi také dva bratři Xerxovi. Nakonec se Sparťanům podařilo odtáhnout mrtvolu z bojiště.

To už ale seběhli z horské stezky Nesmrtelní a postupovali Řekům do zad. Ti se odpoutali z boje ustoupili na vyvýšeninu, kde se chystali k poslednímu odporu. A konec nebyl dlouhý. Řekové byli obklíčení a nakonec do jednoho pobiti, ať už kopími, meči nebo šípy, které Peršané stříleli, nehledě na to, že mohou zasáhnout i vlastní vojáky. K večeru vše skončilo. Celou noc a další den pohřbívali Peršané své padlé. Leonidově mrtvole usekli hlavu a narazili ji kůl. Mrtvé Řeky nechali ležet. Ti střežili průsmyk již jen svýma vyhaslýma mrtvýma očima. Cesta na Athény byla volná.

II.

Xerxes  vyrazil proti Athénám rychlým pochodem, aniž narazil po cestě na odpor. Cestou vypálil Thespie, Fókidu a Plataje a konečně stanul před samotnými Athénami. Jejich obyvatelé ve zmatku uprchli na nedaleký ostrov Salamínu nebo do Aigíny a zanechali Athény nechráněné; jen na Akropoli zůstalo několik starců a strážci svatyně, kteří se rozhodli padnout i se svým městem. Boje netrvaly dlouho, Akropole bylo dobyto a chrámy tam ležící byly vyloupeny a vypáleny. Peršané tedy dobyli celou Attiku, ale v dalším postupu jim bránila jednak zeď na Korinthské šíji, jednak řecké loďstvo shromážděné kolem Salamíny.

Mezi řeckými veliteli panovaly rozpory, jak se zachovat dále. Athéňané vedení Themistoklem samozřejmě chtěli zůstat u Salamíny, ale námořníci z Peloponésu hodlali odplout na Isthmos a Peršanům se postavit tam. Nakonec zvítězil názor Themistoklův, hlavně proto, že Peršané měli v lodích velkou přesilu, takže střetnout se s nimi na volném moři by se rovnalo sebevraždě. Řekové doufali, že pokud budou bojovat v těsné úžině mezi Attickým poloostrovem a Salaminou, nebudou Peršané moci využít svou přesilu.

Když připlulo Perské loďstvo do Faléru, přístavu nedaleko Athén, vyslal Themistoklés ke Xerxovi svého otroka Sikkina se zprávou, ve které mu psal, že tuto noc chtějí Řekové uprchnout, a pokud perské lodě zablokují únikové cesty z úžin u Salamíny, zničí všechny jejich lodě najednou. Themistokles tím chtěl svým spolubojovníkům zabránit, aby se rozutekli na všechny strany. A když se Řekové dozvěděli, že Peršané vypluli z přístavu a Salamínu obkličují, spatřili, že již není žádné jiné možnosti, než bojovat.

Když nastal nový den, byli Peršané rozvinuti u vjezdu do úžiny, ale přes zákrut ostrova Salamíny Řeky neviděli. Nicméně o situaci měl přehled Xerxés, který se svými rádci za svítání zaujal postavení na hoře Aegaleos, odkud spatřil, jak se od řeckého loďstva odděluje malý oddíl a očividně prchá k západní úžině. Ani tam však nebyla cesta volná, blokovalo ji  na 200 egyptských lodí. Xerxes nabyl dojmu, že se Řekové dají na útěk, jen co na ně udeří, a dal proto rozkaz svému loďstvu k útoku. Lodě, o kterých se domníval, že prchají, byly lodě Korinťanů, které ve skutečnosti pouze prováděly průzkum a brzy se připojily ke spojencům.

Peršané se vrhli do boje s odhodláním, jenomže když obeplouvali výběžek, museli se natěsnat na sebe a jejich formace se rozpadla. Za zákrutem již čekali Řekové, na levém křídle Athéňané, na pravém Peloponésané. Proti těm stáli iónští Řekové, kteří bojovali dobře a vydrželi nejdéle z perských spojenců. Proti Athéňanům ale bojovali Féničané, kteří byli zcela neuspořádáni a nakonec byli zatlačeni ke strmým útesům pod horou, na které stál sám Xerxés. Zkáza perského loďstva již byla neodvratná. Féničané se pokusili uniknout, ale většina jich byla obklíčena a zničena, úžina se perskými ucpala loděmi, přičemž ti vzadu se snažili dostat dopředu a blýsknout se před očima krále, neboť nevěděli, že je bitva ztracena.

Do úzkých se dostala i loď princezny Artemis, která ještě nedávno Xerxovi radila, aby s Řeky nebojoval. Když už neviděla jinou možnost, jak uniknout, obrátila se proti vlastní, přátelské lodi, a potopila ji. Řekové se domnívali, že se přidala na jejich stranu, a nepronásledovali ji. Xerxés se domníval, že potopila loď nepřátelskou, a udiveně pravil: "Vida, z mužů se mi vyklubaly ženy a z žen muži." Ani jeho rádci totiž už nedokázali rozeznat, jaké lodě jsou vlastní a jaké nepřátelské. Za několik hodin byly vody u Salamíny plné trosek a lidských těl. Bitva skončila až pozdního odpoledne, kdy to, co se z perského loďstva zachránilo, nalezlo úkryt ve Faléru pod ochranou vojska.

Vítězství Řeků bylo veliké. Polovina perského loďstva byla zničena, zajata nebo těžce poškozena, sami Řekové ztratili pouze 40 lodí. Xerxés pocítil hořkost a velikost porážky, ale nehodlal se vzdát. Pokusil se postavit pontonový most na salaminský ostrov, ale Řekové mu v tom zabránili. Po těchto neúspěších navrhl králi Mardonios, jeho příbuzný, aby odešel s většinou vojska zpět do Persepole a jemu zde nechal 300 000 mužů na dokončení tažení. Připomenul králi, že jeho tažení bylo úspěšné, neboť potrestal a zničil Athény, svého hlavního nepřítele. Xerxés jeho slova vyslechl a souhlasil s nimi, a vydal se s většinou vojska zpět. Do Řecka už víckrát nevkročil.

III.

Mardonios zůstal se svými 300 000 muži v Boiótii a snažil se přimět Řeky, aby se Peršanům poddali. Aby dodal svým slovům váhy, obsadil Athény a čekal, že se jejich obyvatelé, kteří opět uprchli na Salamínu, vzdají. Athéňané však jen poslali do Sparty zoufalou žádost, aby jim poslali na pomoc vojsko. Sparťané opět slavili svátky, a tak poslové čekali a čekali. Po několika dnech jim došla trpělivost a obořili se na Sparťany, obviňujíce je ze zrady Řecka. Spartští jen pozdvihli obočí a překvapeným poslům sdělili, že vojsko je již týden na cestě. Tato zpráva se rozletěla po celém Řecku a dospěla i ke sluchu Mardonia. Ten, když poznal, že se Athéňané nevzdají, zapálil jejich město, zničil, co ještě mohl a odtáhl k Thébám, neboť terén Attického poloostrova mu neskýtal příliš mnoho příležitostí využít silné perské jízdy.

Mezitím došla spartská vojska k Isthmu, kde již zastihla početné vojsko jiných Peloponésanů a s nimi se vydala k Eleusině, kam se přeplavili athénští hoplíté. Cestou se řecké vojsko stále rozrůstalo, takže se jeho vrchní velitel spartský král Pausániás rozhodl, že se Peršanům postaví v rovném boji. Celé vojsko spojenců se proto sebralo, překročilo pohoří Kythairon a sešlo ke krajině kolem města Platají. Peršané tábořící nedaleko u řeky Asopos byli velikostí řeckého vojska překvapeni a někteří začali podléhat pochmurným náladám. Mardonios byl ale zkušený a dobrý vojevůdce; věděl, že v přímém boji se spojeným Řekům nemůže postavit.

Využil proto svojí jízdu a začal řecká vojska napadat malými oddíly. Tyto šarvátky však jednoho dne vyústily ve větší střetnutí, během něhož zahynul velitel perských jezdců. Peršané, zastrašeni jeho smrtí, pak ustoupili. Mezi Řeky naopak zavládla radost, neboť se jim podařilo odrazit obávanou perskou jízdu. Dokonce i opatrný Pausániás se rozhodl k akci a následujícího dne se Řekové pohnuli a stanuli na vrších u Asópu, na opačné straně řeky než perská vojska. Athéňané se postavili na levé křídlo, uprostřed stála směsice spojenců z mnoha měst jako Megařané, Chalkidští, Sikyónští, Korintští a mnozí další. Na pravém křídle stáli Sparťané spolu s Tegejci. Dohromady měli Řekové u Platají třicet osm tisíc těžkooděnců, z toho bylo deset tisíc Lakedaimonských, v jejichž čele stáli Sparťané. Toto vojsko bylo doprovázeno asi sedmdesáti tisíci lehkooděnci.

Mardonios se nedal zastrašit a rozhodl se vyčkávat. Uběhlo celých osm dní, během nichž si obě armády hleděly z očí do očí, ale Pausániás vyčkával. Čas pracoval pro něj, neboť den co den přicházeli další muži, kteří se dozvěděli o velkém tažení. Pak došla Mardoniovi trpělivost a rozhodl se opět nasadit svou jízdu. Ta objela řecké pozice a v průsmycích Kythaironu zničila zásobovací kolonu s pěti sty soumary. Za několik dní se jí podařil další úspěch. Jezdci napadli a zasypali jediný pramen, z něhož Řekové čerpali vodu. K řece chodit nemohli, neboť břehy ovládali Peršané svou jízdou a lučištníky.  Řekům se tak začalo nedostávat vody i potravin. Ještě téhož dne se proto vůdci spojenců rozhodli ustoupit zpět na horské svahy, kde byl dostatek vody a odkud mohli kontrolovat zásobovací stezky.

Ústup se měl provést za tmy, aby Peršané nic nezpozorovali a nemohli ustupující rozdrtit svojí jízdou. V noci se skutečně většina vojska zvedla a začala s ústupem. Kvůli tmě se ale dostali na určené místo jen Athéňané. Oddíly tvořící střed vojska zabloudily a došly až k troskám Platají. Tam se zastavili a rozhodli se vyčkat dne. Sparťané a Tegejští se ale nehnuli vůbec, neboť jeden ze spartských velitelů prohlásil, že ustupovat před barbary je neslýchaná zbabělost, které se správný Sparťan nemůže nikdy dopustit, a odmítl vést svůj oddíl za ostatními. V hádce uběhl zbytek noci a zrána spatřili zděšení Athéňané, že Pausániás se ještě nepohnul. Vyslali k němu jízdní posly, aby zjistili, co se děje. Nakonec se Pausániás rozhodl odejít bez vzpurného velitele, neboť se domníval, že ten se sám k vojsku připojí, až spatří, že všichni odcházejí. Tak se také stalo a Peršané, kteří již také vstávali, spatřili řecké vojsko rozptýlené a Sparťany s Tegejskými osamocené. Mardonios pochopil, že lepší příležitost zničit své nepřátele už mít nebude, a vydal rozkaz přebrodit řeku.

Athéňané ihned vyrazili svým spojencům na pomoc, jenže z týla na ně zaútočili Thébané a v této rozhodující chvíli tak zůstal osu bitvy na bedrech mužů z Peloponésu. Peršané se rychle přiblížili a začali řecké oddíly ostřelovat. Každou vteřinu dopadaly na vojáky choulící se za jejich štíty stovky šípů, které rozsévaly zkázu. Nikdo z Řeků se ale své místo neopustil. Pausániás poznal, že jediná šance, jak se dostat z této situace dostat, je protiútok. Jenže právě v tuto chvíli se Řekům nedařily obětiny - vnitřnosti ukazovaly špatná znamení. Sparťané přišpendlení k zemi tak obětovali svým bohům jedno zvíře za druhým, až se konečně dočkali příznivých znamení.

První však vyrazili do útoku Tegejci a vrazili do nepřátelských řad. Bylo jich ale málo, takže kdyby ihned po nich nezaútočili také Sparťané, těžko by jejich útok dopadl šťastně. Proti Sparťanům postavil Mardonios své nejlepší muže, dokonce se sám se svojí gardou zapojil do boje a vedl si prý velmi statečně. Jenomže spartská falanga se ukázala neprorazitelnou. Sparťané, muži zrození proto, aby bojovali, nenalezli ve vojsku nepřítele, který by se jim ve válečném umění vyrovnal. Postupovali kupředu a vzájemně se kryli svými štíty, doslova se prokousávali skrz řady nepřátel, přestože jim Peršané chytali a přesekávali kopí. Tak se přiblížili až k Mardoniovi, který se pokoušel své muže zorganizovat a hrstku Lakedaimonců a Tegejců obklíčit. Perský vojevůdce seděl na bílém oři v zářivé zbroji; nebylo těžké ho rozpoznat.

Náhle Mardonios klesl, zasažen do hlavy kamenem. Byl na místě mrtev. Když perská vojska stojící okolo spatřila, že jejich velký vojevůdce zahynul, dala se na útěk do svého opevněného tábora, stojícího za Asópem. Tito muži s sebou strhli zbytek obrovského vojska, které začalo prchat jako bezhlavé stádo. Lakedaimonští těžkooděnci je nemohli pro váhu svého brnění při pronásledování pobíjet, ale nakonec je i s Athéňany všechny zahnali do tábora. Připojili se k nim i voje, které při ústupu zabloudily k Platajím.

Části perského vojska, asi čtyřiceti tisícům mužů, se pod velením šlechtice Artabaza podařilo uniknout na sever. U palisády a na náspech se mezitím rozhořel urputný, ale krátký boj. První pronikli do tábora Tegejští a po nich všichni ostatní Řekové. Na stísněném prostou se rozpoutal strašlivý masakr, který přežily jen tři tisíce z kdysi tak obrovského perského vojska. Do rukou padlo Řekům nevídané bohatství, včetně Mardoniova vojevůdcovského stanu, doslova přeplněného zlatem.

Ale ani bohatství, na které s nevěřícným pohledem zíral i Pausániás, nemohlo zastínit slávu velkého vítězství, vítězství, které s konečnou platností zachránilo Řeky před perským králem. Nezachránilo je však před jimi samotnými. Zanedlouho poté, co byly války s Peršany ukončeny, se do sebe pustily Athény a Sparta, po jejichž boku stál zbytek Řecka rozdělený na dvě části. Tyto bratrovražedné války nepřinesly nic než krev, slzy a hořkost. Řecko v těchto bojích vykrvácelo svojí sílu a podlehlo náporu makedonského království.

Zpět