Hlavní strana

Punské Kartágo

Obrázky a fotografie

Dějiny města

Vznik každého většího města je spjat s pověstmi a mýty. I punské - neboli fénické - Kartágo má ty své. Podle příběhu, který převzalo i několik antických autorů, vládl v polovině 9. století př.n.l. v Tyru, městě ležícím na fénickém pobřeží, král, který po sobě zanechal dvě děti - starší dcera Elissa měla za muže velekněze Sicharbaala, a ten měl nárok stát se králem. Jenomže s tím se nehodlal smířit Pygmalion, mladší bratr Elissin, a Sicharbaala zavraždil. Elissa potom na poslední chvíli uprchla se svými věrnými a vydala se po moři hledat novou vlast. Našla ji na výběžku (dnes) tuniské pevniny. Král, který té zemi vládl, povolil uprchlíkům usídlit se - ale pouze na území, které ohraničí jedna volská kůže. Elissa s dohodou souhlasila, a dala rozřezat kůži na tenký řemínek, kterým pak ohraničila území podstatně větší, než si kdy lakomý král představoval. To se prý stalo roku 841 př.n.l. Ještě jedna "báje" se vztahuje k princezně Elisse, zvané též Dido: římský básník Vergilius ji nechává zamilovat se do Aenea, hlavního hrdiny stejnojmenného eposu. Oboustranná láska však nemá naplnění, neboť Aeneas, uposlechnuv rozkazu bohů, odplouvá do Itálie, aby se stal praotcem rodu, který později založí Řím. (A od kterého bude odvozovat původ rod Juliů, do kterého se díky adopci dostane i Octavianus Augustus, první takzvaný císař římského impéria a Vergiliův chlebodárce.) Nešťastná Dido skládá přísahu věčné nenávisti Kartága vůči Římu a s dramatickým gestem se vrhá do zapálené hranice, aby skonala krutou smrtí.

Tuto rozvernou báji však lze těžko historicky interpretovat celou. Za prvé není vůbec jisté, kdy bylo vlastně Kartágo (jedná se o římské zkomolení jména Kart-Hadašt, značící Nové Město) založeno. Féničané zakládali přístavní kolonie, ležící na trasách do západního středomoří, již na konci druhého tisíciletí (př.n.l.), jak o tom svědčí i Uttika, město nedaleko Kartága, které bylo založeno snad roku 1101. Určení stáří města komplikuje značné zvrstvení jeho zástavby a také to, že jeho část dnes leží pod Kartágem novodobým. Nicméně nejstarší nálezy bývají datovány do konce 9. století, což by báji o Elisse potvrzovalo. Jisté také je, že Kartágo mělo k Tyru úzkou vazbu. Každý rok posílalo do chrámu Baala v Tyru obětiny a cennosti. Zda měly obětiny pouze náboženský charakter, nebo se jednalo o výraz politické podřazenosti, není jisté. Nicméně Od poloviny sedmého století př.n.l. se začíná Kartágo projevovat jako zcela samostatný činitel. Dokládá to založení jeho první zámořské kolonie na ostrovech Pitycesty roku 654. Rozpínáním své dosud ryze obchodní moci narazili Kartágiňané na svého prvního soupeře. Byli jím Řekové, žijící v jižní Itálii a hlavně na Sicílii, kam se zaměřilo úsilí Kartága.

Řekové ale rozhodně nebyli žádní amatéři. Svou obchodní moc dovedli úspěšně podpořit mocí vojenskou a donutili Kartagince, aby si konečně postavili vlastní vojsko. A tak vznikla armáda Kartága, armáda ryze žoldnéřská, které pouze veleli kartaginští vojevůdci. Co se týče loďstva, mělo v něm Kartágo vždy silnou oporu. Když tedy došlo ke konfliktům s Řeky na Sicílii, byly to války urputné a vleklé. Obě strany dobyli slavných vítězství a utrpěly těžké porážky. Roku 480 př.n.l., podle tradice ve stejný den, jako se odehrála bitva u Salaminy, bylo Kartaginské vojsko poraženo a zcela zničeno v bitvě u Himery. To expanzi Kartága na chvíli zabrzdilo, ale nezastavilo. Navzdory jisté krizi, která zavládla v důsledku dlouhých válek v Kartágu na konci čtvrtého stol., ovládalo Nové Město již dobrou polovinu Sicílie - hlavně pobřežní oblasti - ve chvíli, kdy na bojiště vkročil nový soupeř. Byla jím římská republika.

Jablkem sváru mezi Kartágem a Římem se stala Sicílie. Přímý podnět válce dali Mamertini, žoldnéři, kteří sloužili ve vojsku syracúského tyrana Agathokla. Po tyranově smrti se zmocnili pevnosti Messany, kde je oblehl roku 264 další syracúský tyran Hieron II. Mamertini vyslali žádost o pomoc do Říma i Kartága. Kartaginci dorazili první, a podařilo se jim Hierona a Mamertiny smířit. Římané, kteří na volání o pomoc také odpověděli velmi ochotně, ale neměli chuť plout zpátky. Zradou zajali kartaginského velitele Hana a ten jim vydal messanskou pevnost. Později byl za to v Kartágu ukřižován. Tak vypukla první punská válka. Po dlouhých bojích na moři i na souši byli nakonec Kartaginci Římany poraženi a museli se vzdát Sicílie a později i Sardinie. A co hůř, ztratili pozici největší námořní mocnosti v západním středomoří.

Po dlouhé válce bylo Kartágo ekonomicky zcela vyčerpáno. Bylo potřeba najít nové finanční zdroje, a proto se punská vojska zaměřila na systematické dobývání Hispánie, kde nový vrchní velitel Hasdrubal založil město Nové Kartágo (Nové Nové město?). V Hispánii leželo množství cenných kovů, hlavně měď, a jejich těžbou získalo Kartágo znovu své bohatství a svou sebedůvěru. Jejím ztělesněním se stal Hasdrubalův nástupce, slavný Hannibal. Ten vyprovokoval další válku, která však nakonec skončila opět porážkou Kartága, které tentokrát ztratilo všechna území, až na ta africká, a celou svou flotilu. Zemi opět zachvátila krize, ale přesto se město znovu dokázalo vzpamatovat a dosáhlo obrovského rozkvětu. Když oblast navštívila římská komise v čele s Marcem Portiem Catonem starším, zděsila se rozkvětu kartaginské ekonomiky, a zmíněný urputný muž pak každý proslov v senátu zakončoval proslulými slovy: "Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno!" Tak se také stalo. Město dokázalo ve třetí punské válce vzdorovat obléhatelům po tři roky. Nakonec ale padlo, bylo vypáleno a srovnáno se zemí a jeho půda byla prokleta. To byl konec slavného Kartága, největšího nepřítele Říma.

Navzdory kletbě byla již za Caesara vybudována na stejném místě nová kolonie nesoucí stejný název. Město se opět stalo velikým a slavným, ale nikdy nedosáhlo proslulosti svého předchůdce.

Město

Vzhledem k událostem, které doprovázely pád punského Kartága, není příliš snadné nalézt stopy po určitých budovách. Nicméně už na první pohled zaujmou ještě dnes člověka dvě nádrže spolu propojené, nyní oddělené od moře úzkým pruhem pevniny. Teprve relativně nedávno se ukázalo, že to jsou skutečně pozůstatky kartaginského přístavu, zvaného Kothlon. Ten tvořil, spolu s přiléhajícím návrším, Byrsou, základ města. Rozdělen byl na dvě části - Obchodní a Vojenský přístav, které byly propojeny průplavem 23 metrů širokým. Obchodní měl půdorys obdélníku o rozměrech 456x325 metrů a kotvily v něm lodi ze všech koutů středomoří, aby vyložily zboží, které se prodávalo na obrovském tržišti mezi přístavem a Byrsou. Kolem přístaviště stály dvoupatrové loděnice pro 220 plavidel. Vojenský přístav měl tvar kruhu o průměru 325 metrů, přičemž uprostřed ležet taktéž kruhový ostrov s průměrem 106 metrů. Na něm se tyčila věž strážící přístav a zároveň sloužící jako sídlo vrchního velitele loďstva. Do tohoto přístavu se vešlo až 120 lodí všech velikostí. Přístav byl obehnán vysokými hradbami a vjezd uzavřený bránou, takže byl skryt zrakům zvědavců a všech dalších návštěvníků Kartága.

Z již zmíněného tržiště u přístavu vedly tři ulice na Byrsu (v originále Basrath). Ta této vyvýšenině stála odnepaměti pevnost, strážící kartaginský přístav. Sám název pochází snad ze slov "stažená kůže", což má odkazovat na pověst o založení města. Za pevnými hradbami se do výše tyčily na prostoru jednoho kilometru čtverečního dva chrámy, Melkartův a Ešmúnův, ve kterých zasedala kartaginská rada, o které se ještě zmíním. Ve městě, opět nedaleko tržiště, se nacházely další dvě svatyně, chrám Rešefa, ve který měl střechu z 1000 talentů zlata, a chrám Baal Hammona. Domy ve městě byly několikapatrové, postavené z cihel a dřeva za použití "punského betonu", mně neznámého pojiva. Do dnešních dob se proto nezachovalo víc než nejasné základy.Ve městě také leží proslulý tofet, punské pohřebiště. Vedle něj leží svatině bohyně Tanit, které byly prý přinášeny lidské oběti. Toto tvrzení, předkládané antickými autory, se podle moderních výzkumů zakládá na pravdě. V urnách byly identifikovány desítky mrtvých dětí, dokonce i novorozenců. Tyto náboženské obětiny nebyly prý nijak výjimečné, ale dotýkaly se hlavně nejvyšší vrstvy obyvatel (je známo, že rodiče často vykupovaly děti chudáků či otroků a obětovaly je namísto svých dětí). Poté, co bylo dítěti rituálně proříznuto hrdlo, bylo jeho tělo spáleno a popel vložen do urny. Ta byla pohřbena a nad ní vztyčena stéla. Těchto "náhrobků" byly v Kartágu nalezeny desítky, mnohé překrásně zdobené.

Dominantou města byly pro poutníka, přicházejícího zvenčí, hradby. Proti moři se táhly jednoduché, ale přístup z pevniny chránilo až trojité opevnění obřích hradeb, 13,5 metrů vysokých a 9 metrů širokých. Uvnitř těchto zařízení se nacházely stáje pro 300 slonů, které tvořily nedílnou a obávanou součást kartaginských vojsk, stáje pro 4 000 koní a prostory pro ubytování 20 000 vojáků. Součástí komplexu byla také skladiště pro zásoby, zbraně i zbroj, skladiště válečných strojů, catapult, balist a dalších a obří kovárny. Zeď přerušovalo vždy po 59 metrech 1000 čtyřpatrových věží, o které se měl rozbít nápor nepřátel.

Obyvatelé

Co se formy vlády týče, bylo Kartágo více méně republikou oligarchického typu. Vládnoucí orgány tvořil senát, čítající 300 členů, z něhož se formovala jakási vláda o 30-ti členech. Navíc byli voleni do čela státu dva sufetové, kteří co do pravomocí tvořili obdobu římských konzulů. Od pátého století navíc získává moc rada sto čtyř jako nejvyšší soudní dvůr s mocí nad vojevůdci i sufety. Politická moc zůstávala zcela výlučně v rukách aristokratických boháčů, takže není divu, že toto státní zřízení lid zdaleka netmelilo tak, jako tomu bylo třeba v Řecku (ačkoliv ani tam to nebylo zrovna ideální). Často docházelo ke konfliktům a historie zná dokonce několik kartaginských tyranů. Když se po prohrané druhé punské válce pokusil Hannibal omezit moc zpupné šlechty, ta proti němu poštvala Římany a docílila jeho vyhnání. Už z toho je patrné, jaké sváry Kartágem zmítaly.

Féničané byli ve městě sice národem nejpočetnějším, ale vzhledem k moci jejich města se stalo Kartágo domovem mnohým dalším národům, jako byli Numiďané, Hispánci, Řekové a další, kteří se věnovali většinou obchodu. Ten byl doslova krví města. Přinášel nezměrné bohatství v podobě mědi a stříbra z Hispánie, cínu z Británie, kožešin a jantaru a hlavně otroků z barbarských končin severu, ze Sicílie olej, víno a obilí, z východu zlato a purpur.

Ačkoliv byl obchod hlavním zdrojem příjmů, ve městě kvetla i různá řemesla. Neuchytilo se ovšem hrnčířství, vázy a nádoby se vždy dovážely z řeckých měst. Poté, co se území pod přímým vlivem Kartága začalo rozrůstat, nabývalo na významu také zemědělství. Tehdejší severní Afrika byla jedním z nejúrodnějších krajů středomoří, pěstovalo se zde obilí, ovoce, hlavně víno a fíky, které ukazovat Cato senátorům v Římě, nabádaje je k akci proti hospodářskému konkurentovi. A akce vskutku přišla. Řím nestrpěl žádného živého soupeře, ať politického, nebo ekonomického. Z Kartága tak zbyl jen prach a popel jako svědectví lidské nenávisti a krutosti, a hlavně pomíjivosti veškeré slávy a velikosti.

Obrázky a fotografie

Zpět

Hlavní strana