Hlavní strana

Mohl Dáreios porazit Alexandra Velikého?

Jak říká staré přísloví, po bitvě je každý generálem. Já se teď pokusím si na něho zahrát téměř 2500 let poté, co Alexandr rozdrtil perskou armádu a položím si výše zmíněnou otázku. (Ještě než se pustíte do četby, doporučuji vám přečíst si celou historii Alexandrova tažení.) Tak tedy: Po bitvě u Gráníku, ne-li již před ní, mělo být perskému králi jasné, že v přímém boji Alexandra nemůže porazit. Je důležité si uvědomit, v jakém stavu byla tehdy Perská říše: Po desetiletích bojů o trůn byla moc Velekrálů podlomena a oslabena. Většina satrapií byla v podstatě samostatná a jejich správci jednali na vlastní pěst. Perská armáda byla v rozkladu, vojáci nevycvičení, špatně vyzbrojení, neorganizovaní, velení neschopné. Co si tedy po tomto zjištění počít? Ke konsolidaci říše byl potřeba silný a schopný panovník, a tím Dáreios III. bohužel nebyl. A na výcvik nové armády bylo potřeba poměrně hodně času. Jak ho tedy získat? Jak ukázala historie, makedonský vojevůdce by mír nepřijal (vždyť odmítl v přepočtu asi jednu miliardu dnešních dolarů "výpalného"), takže tudy by cesta nevedla. Co zbývá? Buďto se vzdát, nebo... I zde lze najít odpověď v dějinách (např. druhá punská válka, ale hlavně tažení Napoleona do Ruska o 2000 let později).

V tomto případě by se dle mého úsudku vyplatilo praktikovat strategii tzv. "spálené země", tj. ve vyhýbat se rozhodujícímu střetnutím, ustupovat do vnitrozemí a ničit při tom vše, co by mohla nepřátelské armáda použít-studny se dají otrávit, pole spálit, dobytek odvést. Alexandr by se buďto nechal zlákat do vnitrozemí a v tomto případě by bylo tím nejjednodušším pokračovat v likvidaci všech zásob i dále a vysílat malé oddíly jízdy či lučištníků, aby podnikaly na Alexandrovu armádu rychlé útoky a demoralizovaly ji tím, zkrátka vést partyzánskou válku. Perská říše byla natolik rozlehlá, že pokud by Alexandr postupoval dále, daly by se velmi snadno odříznout jeho zásobovací line a on by se musel vzdát svých plánů. Když by se pak vydal na (strastiplnou) cestu zpět, musel by opět čelit náhlým přepadům a do cesty by se mu mohla postavit i perská armáda. Kdyby makedonský král, jehož armáda by se tehdy musela nacházet na pokraji vyčerpání, prohrál, pak by již nebylo co řešit. A i kdyby jeho nepřátelé utrpěli porážku, jeho situaci by to příliš nezlepšilo (pokud by ovšem do jeho rukou nepadly zásoby vojska - ty by musely být před bitvou odsunuty dostatečně daleko). Alexandr musí pokračovat v ústupu zpět do Řecka, jeho prestiž je silně otřesena a Peršané mohou očekávat řadu povstání řeckých městských států, která makedonskou armádu zaměstnají na dost dlouhou dobu, aby se síla Perské říše obnovila, popřípadě aby byla v dostatečném počtu zavedena nová armáda, podobná té makedonské.

Jestliže by se Alexandr do vnitrozemí nevydal, musel by se spokojit jen s obsazením pobřeží, kde mohl být zásobován silným loďstvem, které měl po dobytí fénických měst k dispozici. Možná by obsadil Egypt, ale pro Persii by to byla určitě malá cena za přežití. Co by bylo dál? To se dá těžko určit. Jak říkají historikové, žádná kdyby historie nezná.

 Jistě jste si všimli, že výše jsem užíval hlavně podmiňovací způsob slovesný. Je to proto, že jsem v mé úvaze nad možným vývojem jsem vynechal jednu velice důležitou věc, a sice Alexandrovu genialitu. Nevím, jak by asi největší vojevůdce starověku na strategii spálené země reagoval, zda-li by nevymyslel nějaký geniální protitah, jako to dokázal i kdysi. Alexandr byl podobné zkoušce - tj. nedostatku zásob pro armádu - skutečně vystaven, ale až při návratu z Indie, kdy musel překonat poušť bez vnější pomoci. Jeho vojsko bylo zcela vyčerpáno a Alexandr ho jen s vypětím všech sil dokázal dovést zpět do civilizovaných končin.Takže odpověď na mou otázku zní: Při praktikování stálého ústupu a ničení všeho, co může padnout nepříteli do rukou, by měl Dáreios III. mnohem větší šanci (i když ne jistotu) na vítězství, než když se se svojí neschopnou armádou postavil Alexandrovi čelem proti čelu, jak velí zákon cti, který nebývá ve válce nejlepším rádcem.

Zpět na Historický zápisník

Hlavní strana