Hlavní strana

Persepolis Velekrálů

Obrázky a fotografie

Dějiny města

Královské město (originálním názvem Parsa) rozkládající se na planině Marv Dašt založil třetí perský král (nepočítáme-li uzurpátora Gaumátu), Dáreios I., pravděpodobně kolem roku 509 př.n.l. Byl to právě on, kdo zreorganizoval celou perskou říši, rozdělil ji na 20 satrapií a administrativu přesídlil ze starobylého města Pasargard do Sús. Persepolis se tak stala městem symbolickým a sídelním, městem, které mělo vyjádřit moc a sílu perských králů, městem, kam se rok co rok za jarního slunovratu scházeli příslušníci všech národů perské říše a vzdávali hold králi coby nejvyššímu představiteli vlády Zákona a Pravdy. Za vlády Dáreia I. Velikého však město dokončeno nebylo, a ačkoli na jeho stavbě "pracovali" všichni další králové, původní plán nebyl nikdy zcela splněn. Moc a síla Persepole stoupala a klesala úměrně moci perské říše. A se zánikem tohoto výjimečného státního útvaru zanikla i Persepolis. Když v roce 331 př.n.l. porazil Alexandr Veliký perského krále Dáreia III. v bitvě u Gaugamély, uprchl tento na sever a Persepoli zanechal Řekům bez boje. Město bylo vypleněno a nakonec vypáleno v odplatu za zničení řeckých měst a chrámů králi Dáreiem a Xerxem. Historie bývá krutá.

Město

Centrem celého města a koneckonců i celé perské říše byla částečně uměle zbudovaná plošina přibližně obdélníkovitého tvaru o rozměrech 445x300 metrů, vysoká místy až 15 metrů. Dnes se na ní tyčí několik sloupů a zbytky staveb, ale v době perských velekrálů to bylo jedno z nejkrásnějších a nejmonumentálnějších míst světa. Představme si tedy, že jsme zpět v dávných dobách slávy perské říše a že stojíme na dvojitém schodišti u severozápadního rohu tohoto komplexu, které vede nahoru na plošinu. Po stranách schodiště jsou vyryté reliéfy, znázorňující nekončící zástupy poddaných, mířících stejně jako my vzhůru, vzdát hold velkému Králi všech králů. Když konečně staneme nahoře, tyčí se nad námi "Brána národů", stavba, jejíž východní a západní vchod hlídají bájná zvířata s hlavou člověka a tělem okřídleného býka. Směrem na jih vede cesta do obrovského audienčního sálu, apadany. I do něj se musí stoupat po schodišti, buď ze severu, nebo z východu. Návštěvník se tak ocitá na terase, jejíž střechu nese 12 sloupů ve dvou řadách. Odtud již vede vchod do samotného sálu. Ten je neskutečně obrovský - střechu, jejíž konstrukce je zhotovena z libanonského cedru, podpírají 20 metrů vysoké sloupy, rozmístěné v šesti řadách po šesti a zakončené hlavicemi v podobě sedících býků (dodnes stojí tři z nich). Stěny o délce 60,5 metru zdobí reliéfy; na severu znázorňují Nesmrtelné, královskou stráž, jejíž řady čítaly vždy 10 000 mužů, ani méně, ani více; na východní straně, kde se nachází původní vchod, opět defilují zástupci národů, vyslanci a vládci, poplatníci Velekrále. Sám král přijímal své poddané na vyvýšeném trůně uprostřed síně, obklopen rádci a stráží. Nad hlavou mu visel baldachýn se zobrazením okřídleného kotouče, symbolem královské dynastie.

Perským a médským velmožům se však dostávalo té cti, že je král přijímal ve zvláštní místnosti, tripylonu, který se nacházel u jihovýchodního rohu apadany. Zde se domlouvala vysoká politika perské říše a odtud řídil král své armády, kterých byl nejvyšším velitelem. Na apadanu z jihu přímo navazovaly palácové komplexy. Nejbližším byl Dáreiův palác, na jehož stěnách se do dnešních dnů zachovalo množství reliéfů, zobrazujících Dáreia bojujícího proti bájným nestvůrám a opouštějícího palác v doprovodu služebnictva a dvořanů. Téměř dvakrát tak rozlehlý palác Xerxův se nachází v těsném sousedství a sdílí s Dáreiovým palácem střední dvoranu s šestnáctisloupovým portikem a reliéfy Nesmrtelných. Vnitřní stěny paláce byly obloženy naleštěným porfyrem, takže se paláci někdy říkalo síň zrcadel.  V jihozápadním rohu plošiny se nacházel i poněkud zasunutý palác Artaxerxe IV.

Na tyto palácové komplexy navazovalo množství užitkových a obytných budov, z nichž ne všechny jsou dosud zcela odkryté. Část z nich sloužila za sídlo početnému královskému harému; vždyť král Artaxerxes II. měl podle zvěstí 115 synů. Peršané to ovšem nepovažovali za chlípnost, ale naopak důkaz mužnosti a síly. Vedle těchto místností stála královská pokladnice a vyplňovala podstatnou část jihovýchodní části plošiny. Není však divu, vždyť Alexandr Veliký prý potřeboval 10 000 mul a 5 000 velbloudů, aby tento poklad dopravil do Sús. Část této budovy vyplňovaly také archivy, ve kterých bylo nalezeno 30 000 tabulek popsaných klínovým písmem.

Ze severu navazovala na pokladnici největší stavba celé Persepole, zvaná Sál sta sloupů. Dioritové sloupy byly uspořádány v deseti řadách a stěny této stavby byly dlouhé 75 metrů. Původně se jednalo také o přijímací sál, ale později do něho začaly být ukládány poklady, které se již nevešly do pokladnice. Když vyšel král ze severních dveří, které byly zdobeny reliéfem s trůnem, podpíraným všemi národy perské říše, rozprostíralo se před ním nádvoří, na kterém nastupovalo vojsko. Tento prostor byl od západně ležící apadany oddělen zdí. Celá architektura a výzdoba Persepole měla za úkol umocnit slávu perských králů, zapůsobit na návštěvníky bohatstvím a velikostí. Převzala staré prvky sumerské i asyrské (reliéfy, mytické postavy), ale inspirovala se i od iónských Řeků, Egypťanů a dalších národů.

Asi 13 kilometrů od Persepole se nacházejí hrobky Dáreia a jeho nástupců, Xerxe, Artaxerxe a Dáreia II. Jsou vytesány do skalní stěny jménem Nakša Rostam. Hrobka Dareia, která se stala pro další vzorem, má průčelí ve tvaru kříže. Vodorovné rameno tvoří průčelí hrobky s vytesanými sloupy; uprostřed je vchod do skály. V horní části kříže pak nesou národy říše podstavec, na kterém stojí Dáreios, který se klaní posvátnému ohni. A úplně nahoře se vznáší postava v okřídleném kruhu, Ahura Mazda, nejvyšší Bůh, žehnající Dáreiovi. Pod hrobkami se nachází ještě několik dalších reliéfů, které jsou ovšem o několik století mladší a pochází z období Sasánnovské dynastie. Další hrobky, snad patřící Artaxerxovi II. a III., se nachází kousek na východ od Persepole.

Ideologie perské říše

Perská říše byla vytvořena silou - o tom není pochyb. Ale již její zakladatel, Kýros II. Veliký, do ní přinesl zcela novou ideu vlády. Podrobené národy si nezotročoval, neprováděl žádné masové deportace a nezaváděl těžké daně. Tento zcela nový přístup, tak odlišný od těch, které praktikovaly dřívější mocnosti jako Asýrie a Egypt, umožnil dát vládě perských králů zcela nový rozměr a novou postatu. Prvním králem, který toho využil, byl Dáreios I. (521-486 př.n.l.). Ten se stal vládcem díky tomu, že odstranil uzurpátora trůnu Gaumátu, ale na korunu neměl dědičný nárok. Aby podepřel svou autoritu, prohlásil se za muže vyvoleného Bohy, jehož úkolem je šířit Pravdu a Zákon do všech koutů světa. Hrát si na spasitele je pro některé vládce velmi přitažlivé, vzpomeňme na římského císaře Konstantina nebo klidně i na Hitlera a podobné. Jenže perská říše byla v podstatě skutečně výjimečným státem, prostě proto, že jejím poddaným se pod nadvládou Peršanů často žilo mnohem lépe, než pod nekontrolovanou vládou vlastních králů a náčelníků. V říši panoval mír a (relativní) pořádek, na (relativně) spravedlivé dodržování zákonů dohlížel rozsáhlý úřednický aparát. Zkrátka a dobře, Peršané nebyli takový barbaři, jak to tvrdí Hérodotos a další Řekové.

K ideologii státu patřilo samozřejmě i náboženství, a v tomto případě náboženství monoteistické, zvané zoroasterismus. Jeho autor, Zarathuštra (Zoroaster), žijící někdy mezi lety 1000 a 500 př.n.l., tvrdil, že existuje jen jeden Bůh, Ahura Mazda, nejvyšší, nejmilosrdnější a nejspravedlivější, který bojuje o svět se Zlem, které zosobňuje Ahriman. Tohoto boje se účastní i démoni - dobří (spata mainu) bojují po boku Ahury Mazdy, zlí (aha mainu) proti němu. A boje se účastní samozřejmě i lidé, každý podle svého vlastního uvážení. Za své skutky budou také lidé po smrti souzeni a čeká je buď zářivé a věčné Štěstí, nebo dlouhé skomírání v Temnotách. Je jasné, že toto náboženství bylo pro Dáreia velmi užitečné, natolik, že se vzdal tradičního polyteistického náboženství předků a zavedl zoroasterismus jako oficiální náboženství říše. Neznamená to ovšem, že by pak nutili Peršané své poddané ke konverzi (jako to známe u křesťanských císařů Říma). Paralela mezi Ahurem Mazdou a Dáreiem je patrná - nejvyšší Bůh vyvolil Dáreia za nejvyššího z lidí. Dareios se tak stává šiřitelem Dobra, zatímco jeho odpůrce a tedy spojence Ahrimana čeká zatracení.

Persepolis se tak stala na dvě století hlavním městem blízkovýchodního světa, městem, jehož jméno vyslovovalo s úctou třicet národů od Indie až po Egypt. Jenže ani ta nejvznešenější idea neuchrání stát od lidské chamtivosti, od touhy po moci a od hrotů mečů. A i ty nejsilnější hradby padnou, jestliže je nikdo nebrání.

Obrázky a fotografie

Zpět

Hlavní strana